Není to tak dávno, co za námi přišla naše paní profesorka češtiny, že si napíšeme slohovou práci. Jedno z témat bylo zahájení vodácké sezóny a málokoho by napadlo, že pár týdnů na to budeme zdolávat Dyji my sami.
V pátek, 22.6. 2018, jsme měli sraz na Vodárně a jelikož několik z nás mělo zkušenost leda tak se šlapadly v Praze, byli jsme plní očekávání, ale i strachu. Po absolvování krátké instruktáže byl čas překonat sebe samotné a za pomoci instruktorů se dostat na hladinu. Dobře, to jsme zvládli a co následovalo pak? Asi to nejtěžší z celého dne - naučit se zacházet s pádly tak, abychom se na prvním jezu “necvakli”. Překvapivě, tuto část jsme si po počátečních problémech také mohli úspěšně odškrtnout. A byl čas vyrazit.
Netrvalo dlouho a na obzoru se objevil první jez. Několika lidem ztuhnul úsměv už jen při představě, že se za pár okamžiků můžeme koupat v řece, která byla, jak by řekl jeden z našich instruktorů, decentně teplá. Ale ne, všichni zůstali ve své kanoi a do vody jsme museli až poté, co jsme se zasekli na mělčině.
Další splav už tak pohodový nebyl. Jedné “posádce” se podařilo poprvé “cvaknout” ještě před samotným sjezdem a pak ještě podruhé hned pod ním. Nás ostatní to pouze slušně ohodilo, hlavně háčky. Takže jsme vylili z kánoe vodu (někomu tam plavalo i pár pulců) a vesele jsme pokračovali dál.
Ještě před třetím a posledním jezem jsme se zastavili, aby se několik odvážlivců (čti dva) mohlo zhoupnout do té decentně teplé vody.
Poslední jez jsme všichni zvládli raz dva a následovala hra “Špičky”, aneb “kdo dokáže přejít po špičkách kánoií, aniž by spadl do vody”. Tentokrát to krom instruktorů nezkusili dva, ale dokonce tři dobrovolníci. Včetně paní profesorky Bláhové. A bilanci jsme měli celkem slušnou - z těch tří se vykoupal jen jeden.
Netrvalo dlouho a po nesjízdném tasovickém splavu, který jsme si obešli, byl čas naše dobrodružství skončit. Vystoupili jsme z loděk a před odjezdem domů ještě zapadli na chvilku do kavárny, abychom se zahřáli.
A co nám tato “vodní exkurze” dala? Mnohé z nás zbavila strachu z té věci, které se říká pádlo, naučila nás to, že když si spolu v kánoi rozumíte a navzájem si věříte, tak vás ani nálož decentně teplé vody přímo do klína nemůže rozhodit, ale hlavně to, že po šesti letech jsme docela sehraná parta a já bych si snad ani nemohla přát lepší.
Hrdličková Eva, 6.A
Není to tak dávno, co za námi přišla naše paní profesorka češtiny, že si napíšeme slohovou práci. Jedno z témat bylo zahájení vodácké sezóny a málokoho by napadlo, že pár týdnů na to budeme zdolávat Dyji my sami.
V pátek, 22.6. 2018, jsme měli sraz na Vodárně a jelikož několik z nás mělo zkušenost leda tak se šlapadly v Praze, byli jsme plní očekávání, ale i strachu. Po absolvování krátké instruktáže byl čas překonat sebe samotné a za pomoci instruktorů se dostat na hladinu. Dobře, to jsme zvládli a co následovalo pak? Asi to nejtěžší z celého dne - naučit se zacházet s pádly tak, abychom se na prvním jezu “necvakli”. Překvapivě, tuto část jsme si po počátečních problémech také mohli úspěšně odškrtnout. A byl čas vyrazit.
Netrvalo dlouho a na obzoru se objevil první jez. Několika lidem ztuhnul úsměv už jen při představě, že se za pár okamžiků můžeme koupat v řece, která byla, jak by řekl jeden z našich instruktorů, decentně teplá. Ale ne, všichni zůstali ve své kanoi a do vody jsme museli až poté, co jsme se zasekli na mělčině.
Další splav už tak pohodový nebyl. Jedné “posádce” se podařilo poprvé “cvaknout” ještě před samotným sjezdem a pak ještě podruhé hned pod ním. Nás ostatní to pouze slušně ohodilo, hlavně háčky. Takže jsme vylili z kánoe vodu (někomu tam plavalo i pár pulců) a vesele jsme pokračovali dál.
Ještě před třetím a posledním jezem jsme se zastavili, aby se několik odvážlivců (čti dva) mohlo zhoupnout do té decentně teplé vody.
Poslední jez jsme všichni zvládli raz dva a následovala hra “Špičky”, aneb “kdo dokáže přejít po špičkách kánoií, aniž by spadl do vody”. Tentokrát to krom instruktorů nezkusili dva, ale dokonce tři dobrovolníci. Včetně paní profesorky Bláhové. A bilanci jsme měli celkem slušnou - z těch tří se vykoupal jen jeden.
Netrvalo dlouho a po nesjízdném tasovickém splavu, který jsme si obešli, byl čas naše dobrodružství skončit. Vystoupili jsme z loděk a před odjezdem domů ještě zapadli na chvilku do kavárny, abychom se zahřáli.
A co nám tato “vodní exkurze” dala? Mnohé z nás zbavila strachu z té věci, které se říká pádlo, naučila nás to, že když si spolu v kánoi rozumíte a navzájem si věříte, tak vás ani nálož decentně teplé vody přímo do klína nemůže rozhodit, ale hlavně to, že po šesti letech jsme docela sehraná parta a já bych si snad ani nemohla přát lepší.
Hrdličková Eva, 6.A