Minulý týden ve středu 22. 6. 2016 a dokonce 3krát v pátek 24. 6. se Městské divadlo ve Znojmě proměnilo v psychiatrickou léčebnu Villete. Mezi psychicky narušené jedince se probudila zcela „normální“ dívka ze Slovinska, Veronika Deklava. Ta už nedokáže snášet šedost všedních dní a přistoupí k razantnímu a zdánlivě nevratnému řešení, rozhodne se spáchat sebevraždu tím, že spolyká mnoho prášků na spaní. Jak již bylo řečeno, věčný spánek se nedostaví, avšak vyhráno Veronika zdaleka nemá. Od lékaře se dozví, že jí zbývá posledních pár dní života. Anebo je smrt ještě v nedohlednu? Veronika v léčebně pohnula osudy mnoha lidí (i tím svým, když se zamilovala do schizofrenika Eduarda, který jí poodhalil krásu obyčejných věcí), donutila je přemýšlet o svých životech a o čase, který jim ještě zbývá.
Příběh brazilského spisovatele Paula Coelha inspiroval studenty Gymnázia Dr. Karla Polesného. Nápad Petra Mrkvičky vznikl v říjnu minulého roku, scénář Kateřiny Bačové, která ztvárnila samotnou Veroniku, se přidal v listopadu a první zkoušky, na kterých se zpravidla nesešla ani polovina z hereckých dobrovolníků, začaly v lednu a probíhaly každé úterý a čtvrtek. O hudbu se postarala Tereza Vlková. A režie byla v rukou všech herců-neherců. „Každý něčím přispěl,“ dodává Petr.
Jistě všichni očekávali, že se hra povede - a taky že se povedla! Ale taky očekávali drobné nedostatky, které byly již předem promíjené věkem, nezkušeností, časovým presem a stresem. Ztvárnění však vyrazilo dech (mně rozhodně ano)! Aby Veronika neslyšela na svou nezdařenou sebevraždu jen samou chválu, tak musím dodat, že jedinou chybičkou by mohla být příprava scény a její změna po každém monologu. Ať už blázni či doktoři, každý se do své role dokázal maximálně vcítit. Není divu, že psychiatrický ústav dokázal zvednout diváky ze semišových křesel v hledišti Městského divadla ve Znojmě. Budeme se těšit na další hru!
Na závěr chci snad jen uvést Petrovy zasloužené pocity úlevy a zadostiučinění „Všichni jsme byli rádi, že každé obecenstvo bylo relativně klidné, občas se lidi i zasmáli vtipný scéně a vždycky na konci tleskali vestoje, prostě skvělý pocit. Jinak celý to je takový nepopsatelný, to je třeba zažít (haha). Už jen ten stres, když se zvedá opona, tak si hned pokládáš otázku: 'Co pokazím teď?‘…“
Text: Andelová Šárka (7.A)
Gymnázium Dr. Karla Polesného Znojmo
Foto: Pavlína Prokůpková
Minulý týden ve středu 22. 6. 2016 a dokonce 3krát v pátek 24. 6. se Městské divadlo ve Znojmě proměnilo v psychiatrickou léčebnu Villete. Mezi psychicky narušené jedince se probudila zcela „normální“ dívka ze Slovinska, Veronika Deklava. Ta už nedokáže snášet šedost všedních dní a přistoupí k razantnímu a zdánlivě nevratnému řešení, rozhodne se spáchat sebevraždu tím, že spolyká mnoho prášků na spaní. Jak již bylo řečeno, věčný spánek se nedostaví, avšak vyhráno Veronika zdaleka nemá. Od lékaře se dozví, že jí zbývá posledních pár dní života. Anebo je smrt ještě v nedohlednu? Veronika v léčebně pohnula osudy mnoha lidí (i tím svým, když se zamilovala do schizofrenika Eduarda, který jí poodhalil krásu obyčejných věcí), donutila je přemýšlet o svých životech a o čase, který jim ještě zbývá.
Příběh brazilského spisovatele Paula Coelha inspiroval studenty Gymnázia Dr. Karla Polesného. Nápad Petra Mrkvičky vznikl v říjnu minulého roku, scénář Kateřiny Bačové, která ztvárnila samotnou Veroniku, se přidal v listopadu a první zkoušky, na kterých se zpravidla nesešla ani polovina z hereckých dobrovolníků, začaly v lednu a probíhaly každé úterý a čtvrtek. O hudbu se postarala Tereza Vlková. A režie byla v rukou všech herců-neherců. „Každý něčím přispěl,“ dodává Petr.
Jistě všichni očekávali, že se hra povede - a taky že se povedla! Ale taky očekávali drobné nedostatky, které byly již předem promíjené věkem, nezkušeností, časovým presem a stresem. Ztvárnění však vyrazilo dech (mně rozhodně ano)! Aby Veronika neslyšela na svou nezdařenou sebevraždu jen samou chválu, tak musím dodat, že jedinou chybičkou by mohla být příprava scény a její změna po každém monologu. Ať už blázni či doktoři, každý se do své role dokázal maximálně vcítit. Není divu, že psychiatrický ústav dokázal zvednout diváky ze semišových křesel v hledišti Městského divadla ve Znojmě. Budeme se těšit na další hru!
Na závěr chci snad jen uvést Petrovy zasloužené pocity úlevy a zadostiučinění „Všichni jsme byli rádi, že každé obecenstvo bylo relativně klidné, občas se lidi i zasmáli vtipný scéně a vždycky na konci tleskali vestoje, prostě skvělý pocit. Jinak celý to je takový nepopsatelný, to je třeba zažít (haha). Už jen ten stres, když se zvedá opona, tak si hned pokládáš otázku: 'Co pokazím teď?‘…“
Text: Andelová Šárka (7.A)
Gymnázium Dr. Karla Polesného Znojmo
Foto: Pavlína Prokůpková