Vydali jsme se tedy společně s třídou 2.C v 8 ráno. Cesta utíkala dobře, ale byla neskutečně dlouhá. Na cestě jsme se my „z vidlákova“ udivovali nad občasnými hladkými místy D1 a okolo dvanácté jsme dorazili na místo určení. Všichni nám utekli, neboť k Fóru to bylo ještě 800 metrů a já byl v obležení spolužaček na podpatcích, takže jsme šli šnečí chůzí. Naštěstí to bylo pořád rovně, a tak jsme se našli. Po vyčerpávajícím pochodu jsme se chtěli posadit v nějaké ultra-moderní bílé budově. „Tady je sezení pouze pro umělce, kteří čekají na schůzku“, ozvala se paní recepční. Zkoušeli jsme namítat, že jsme známí umělci, ale nejspíš nám to nevěřila, ani když se nám snažila pomoci paní Štimplová. „Na náměstí můžou jenom umělci“, ozval se mladík z ochranky, když jsme zamířili k lavičkám na vedlejším náměstí. Můžeme aspoň dýchat nebo to mohou taky jen umělci?
Nakonec nás posadili někam doprostřed – 19. a 20. řada a představení mohlo začít. Fórum Karlín je budova bývalé Pragovky, takže zde skvěle zní třeba koncerty, ale muzikály? Ne-e. První půlce jsme vůbec nerozuměli a druhá trhala ušní bubínky. Teď ale k samotnému představení. Co na to říct? Jednoduše, Praha. Všechno vyumělkované, nadýchané, moderní, grandiózní, velkolepé, barevné, nahlas, oslepující, hrozné. Romeovi přeskakuje hlas, Julie zpívá snad tříčárkovanou oktávou a nosem. Ostatním hlas také pokulhává. Zpěv zachraňuje snad jen Aleš Slanina (ne kvůli tomu, že by nám zařídil lístky, tohle je objektivní kritika) v roli Mercucia a Jana Zenáhlíková coby chůva. Choreografii pana režiséra Libora Vaculíka nezachraňuje nikdo a její „smyslnou“ potupnost podtrhávájí Nenávist a Zlo – sóloví tanečníci. Absolutně neexistující synchronizace ve skupinových choreografiích bije do očí a nepochopitelné pohyby naprosto nehodící se k ději dotváří něco, o čem si raději myslím své.
Naopak musím pochválit výborné a praktické kulisy, skvěle dotvořené videoprojekcí. Úžasná hudba francouzského autora Gérarda Presgurvice, mimochodem i autora textů k tomuto představení, vystihuje scénu i dobu. Bohužel, musím uznat, že William Shakespear byl rozhodně lepším autorem původní předlohy tohoto představení. Kostýmy Romana Šolce jsou naprosto skvělé, nebojím se říci dokonalé. Ale abych pořád dokola nekritizoval, musím vyzdvihnout scénu, kdy chůva hledá Romea, aby mu řekla, že ho Julie miluje a přitom se připlete do skupiny floutků a Romeových přátel, toto taneční číslo opravdu nemá chybu!
No a po třech hodinách jsme se vydali zpět, stejnou cestou, s podpatky a prodrali se Prahou směrem na Znojmo. Zastavili jsme na občerstvení v KFC a plni rozličných pocitů vyjeli vstříc znojemské oblasti, kterou tolik milujeme.
Verdikt? Nezachránili...
Text a foto: Petr Mrkvička (7.A)
Vydali jsme se tedy společně s třídou 2.C v 8 ráno. Cesta utíkala dobře, ale byla neskutečně dlouhá. Na cestě jsme se my „z vidlákova“ udivovali nad občasnými hladkými místy D1 a okolo dvanácté jsme dorazili na místo určení. Všichni nám utekli, neboť k Fóru to bylo ještě 800 metrů a já byl v obležení spolužaček na podpatcích, takže jsme šli šnečí chůzí. Naštěstí to bylo pořád rovně, a tak jsme se našli. Po vyčerpávajícím pochodu jsme se chtěli posadit v nějaké ultra-moderní bílé budově. „Tady je sezení pouze pro umělce, kteří čekají na schůzku“, ozvala se paní recepční. Zkoušeli jsme namítat, že jsme známí umělci, ale nejspíš nám to nevěřila, ani když se nám snažila pomoci paní Štimplová. „Na náměstí můžou jenom umělci“, ozval se mladík z ochranky, když jsme zamířili k lavičkám na vedlejším náměstí. Můžeme aspoň dýchat nebo to mohou taky jen umělci?
Nakonec nás posadili někam doprostřed – 19. a 20. řada a představení mohlo začít. Fórum Karlín je budova bývalé Pragovky, takže zde skvěle zní třeba koncerty, ale muzikály? Ne-e. První půlce jsme vůbec nerozuměli a druhá trhala ušní bubínky. Teď ale k samotnému představení. Co na to říct? Jednoduše, Praha. Všechno vyumělkované, nadýchané, moderní, grandiózní, velkolepé, barevné, nahlas, oslepující, hrozné. Romeovi přeskakuje hlas, Julie zpívá snad tříčárkovanou oktávou a nosem. Ostatním hlas také pokulhává. Zpěv zachraňuje snad jen Aleš Slanina (ne kvůli tomu, že by nám zařídil lístky, tohle je objektivní kritika) v roli Mercucia a Jana Zenáhlíková coby chůva. Choreografii pana režiséra Libora Vaculíka nezachraňuje nikdo a její „smyslnou“ potupnost podtrhávájí Nenávist a Zlo – sóloví tanečníci. Absolutně neexistující synchronizace ve skupinových choreografiích bije do očí a nepochopitelné pohyby naprosto nehodící se k ději dotváří něco, o čem si raději myslím své.
Naopak musím pochválit výborné a praktické kulisy, skvěle dotvořené videoprojekcí. Úžasná hudba francouzského autora Gérarda Presgurvice, mimochodem i autora textů k tomuto představení, vystihuje scénu i dobu. Bohužel, musím uznat, že William Shakespear byl rozhodně lepším autorem původní předlohy tohoto představení. Kostýmy Romana Šolce jsou naprosto skvělé, nebojím se říci dokonalé. Ale abych pořád dokola nekritizoval, musím vyzdvihnout scénu, kdy chůva hledá Romea, aby mu řekla, že ho Julie miluje a přitom se připlete do skupiny floutků a Romeových přátel, toto taneční číslo opravdu nemá chybu!
No a po třech hodinách jsme se vydali zpět, stejnou cestou, s podpatky a prodrali se Prahou směrem na Znojmo. Zastavili jsme na občerstvení v KFC a plni rozličných pocitů vyjeli vstříc znojemské oblasti, kterou tolik milujeme.
Verdikt? Nezachránili...
Text a foto: Petr Mrkvička (7.A)