Naše třída (1.C) se účastnila dvoudenní sportovně poznávací exkurze. V čele výpravy stáli profesorka Kateřina Kasanová (naše třídní) a profesor Bruno Kotrnec. Při první exkurzi na kolech nás svou znalostí terénu a až přílišným elánem převezl Čestmír Vala ( z Cyklo Kučera) a druhý den určený kánoím nás držel nad vodou David Gros. Jako hlavní základnu jsme si nezvolili budovu gymnázia, ale Vodárnu u Obří hlavy, kde byl přespolním nabídnut nocleh, který byl s velkou vděčností přijat.
Cesty za novým dobrodružstvím započaly v pondělí v osm hodin ráno, kdy jsme byli rozděleni do dvou skupin – zatímco první byla obeznámena s kormidlováním, pádlováním a tzv.vodáckou hantýrkou, druhá se školila v resuscitaci za instruktáže Davida Chromce. Poté se skupiny vyměnily, aby všichni poznali jaká je krása volat z řeky ,,Ahoj“ a abychom se nebáli pomoci někomu v nouzi. A také, kdo by si nechtěl dát někomu pár pohlavků? (Samozřejmě jenom při snaze dotyčnou osobu probudit např. z bezvědomí.) Ve 12:00 byl oběd a následný odpočinek, kdy se spousta z nás slunila u Dyje a sbírala vitamín D, ale našli se i takoví šílenci, kteří si i něco na tenisovém kurtu zahráli. Ve dvě hodiny odpoledne jsme odvážně vyrazili vstříc Gránickému lesu. Jeli jsme kolem Spáleného mlýna, Pivcova pramene, přeš Bezkov až do Mašovické hospody. Cestou se nám do trasy pletly kořeny, bláto a všelijaký hmyz (díky bohu za repelenty) , nicméně síly začaly docházet až na silnici k Bezkovu. Kromě pneumatik kol silnici obrušovaly i jazyky cyklistů a do větru často zněla otázka: ,,Kdo měl tak bezvadný nápad a vymyslel kolo??“. Nakonec jsme se však v pořádku dostali do Mašovic, kde na nás čekala odměna – studená a osvěžující limonáda. Z Mašovic naše cesta pokračovala už jen přes Hradiště na Vodárnu. Cestou zpět se sice udál menší karambol, ale naštěstí šlo jen o pád do příhodně vyrostlých lopuchů. Když jsme se vrátili, zbylo nám moře času do večeře v 19:00, a tak jsme jej opět využili k chytání bronzu a občasného zkoušení stále studené vody v řece. Večer byl plný her a bohužel i školní práce. Poslouchali jsme písničky s anglickými texty, dívali se na anglický film s českými titulky a k našemu překvapení jsme zvládli i konverzaci. Poté nás čekalo ukládání ke spánku v našich spacácích a někteří odvážlivci se rozhodli spát i venku pod temnou oblohou posetou hvězdami. Na dobrou a klidnou noc jsme vypustili lampion, s kterým úspěšně odletěl i první den exkurze.
Ráno jsme se postupně probouzeli z předešlých zážitků. Ne každý byl svěží a odpočatý, přesto jsme věřili, že Dyji pokoříme. Paní profesorka nám přivezla objednanou snídani, abychom nabrali sílu. Uklidili jsme tábor a oblékli si záchranné vesty připravení vyrazit. Chvíli nám trvalo než jsme se na proudu zorientovali, ale když jsme nabrali směr, byli jsme nezastavitelní. Možná právě to byla příčina našich kolizí. Dyje nebyla o nic teplejší než předchozí den, a tak se ti, kteří byli nedobrovolně vrženi do spárů ledové vody, snažili o neopakování akcí vedoucích k převržení kánoe. Bohužel někdy byla jejich snaha opravdu zbytečná.
Byli jsme velmi rádi, když jsme se dostali před posledním nesjízdným jezem na pevninu a dali se do svačiny. Čekalo nás už posledních 800 metrů, které jsme si i přes své vyčerpání užili. Poté jsme vytáhli kánoe na mělčinu a pod velením profesorů se odešlo na autobusovou zastávku, na kterou během pár minut přijel náš spoj a my jej bez otálení obsadili.
Po výstupu z autobusu nám už zbývalo jediné, vrátit se do Vodárny a odnést si své věci. Nikdo však nespěchal. Snad kvůli únavě, možná také proto, že se nikomu domů ještě nechtělo. Jedno ale bylo jasné všem . . . uvidíme se další den ve škole. A v tu chvíli to ani jednomu z nás nepřišlo tak strašné. Vždyť budeme namáhat jen hlavu, no ne?
Tereza Spejbee Polláková, Tereza Berková /1.C/
V pondělí se na kola naše třída vydala,
krásný klidný výlet čekala.
Bohužel strašné vedro smysly mámilo,
a na nebi nic, co by Slunce halilo.
Nuž na cestu plnou strastí jsme vyrazili,
myšlenky na vzpouru jsme lehce potlačili.
Úsměvy na našich tvářích zprvu vidět bylo,
kéž by aspoň hodinu či dvě pořádně lilo.
Vyjeli jsme vstříc silnici vedoucí z lesa,
tlukot našich srdcí pozvolna klesal.
Ovšem v dáli nás čekal kopec další,
snad nás hospoda ledovými nápoji zpraží.
Láska a optimismus byli našimi přáteli,
leč po cestě jsme je někde ztratili.
Konečně v dálce kola na zemi položená,
naproti hospůdka září ověnčená.
Nikdo nečekal a dovnitř se hrnul,
na židli každý radostí strnul.
Limonáda do našich úst tekla proudem,
bohužel někdo řekl, že za chvíli jedem.
Za chvíli se cesta z kopce dolů objevila,
vlna radosti nás náhle opět pohltila.
Znovu jsme projížděli lesem k základně naší,
zvěř se našimi radostnými výkřiky plaší.
Neschopnost sedět se nám snad brzo vytratí,
a krásné vzpomínky se vždy s radostí vrátí.
Autor: Tereza Spejbee Polláková /1.C/
Naše třída (1.C) se účastnila dvoudenní sportovně poznávací exkurze. V čele výpravy stáli profesorka Kateřina Kasanová (naše třídní) a profesor Bruno Kotrnec. Při první exkurzi na kolech nás svou znalostí terénu a až přílišným elánem převezl Čestmír Vala ( z Cyklo Kučera) a druhý den určený kánoím nás držel nad vodou David Gros. Jako hlavní základnu jsme si nezvolili budovu gymnázia, ale Vodárnu u Obří hlavy, kde byl přespolním nabídnut nocleh, který byl s velkou vděčností přijat.
Cesty za novým dobrodružstvím započaly v pondělí v osm hodin ráno, kdy jsme byli rozděleni do dvou skupin – zatímco první byla obeznámena s kormidlováním, pádlováním a tzv.vodáckou hantýrkou, druhá se školila v resuscitaci za instruktáže Davida Chromce. Poté se skupiny vyměnily, aby všichni poznali jaká je krása volat z řeky ,,Ahoj“ a abychom se nebáli pomoci někomu v nouzi. A také, kdo by si nechtěl dát někomu pár pohlavků? (Samozřejmě jenom při snaze dotyčnou osobu probudit např. z bezvědomí.) Ve 12:00 byl oběd a následný odpočinek, kdy se spousta z nás slunila u Dyje a sbírala vitamín D, ale našli se i takoví šílenci, kteří si i něco na tenisovém kurtu zahráli. Ve dvě hodiny odpoledne jsme odvážně vyrazili vstříc Gránickému lesu. Jeli jsme kolem Spáleného mlýna, Pivcova pramene, přeš Bezkov až do Mašovické hospody. Cestou se nám do trasy pletly kořeny, bláto a všelijaký hmyz (díky bohu za repelenty) , nicméně síly začaly docházet až na silnici k Bezkovu. Kromě pneumatik kol silnici obrušovaly i jazyky cyklistů a do větru často zněla otázka: ,,Kdo měl tak bezvadný nápad a vymyslel kolo??“. Nakonec jsme se však v pořádku dostali do Mašovic, kde na nás čekala odměna – studená a osvěžující limonáda. Z Mašovic naše cesta pokračovala už jen přes Hradiště na Vodárnu. Cestou zpět se sice udál menší karambol, ale naštěstí šlo jen o pád do příhodně vyrostlých lopuchů. Když jsme se vrátili, zbylo nám moře času do večeře v 19:00, a tak jsme jej opět využili k chytání bronzu a občasného zkoušení stále studené vody v řece. Večer byl plný her a bohužel i školní práce. Poslouchali jsme písničky s anglickými texty, dívali se na anglický film s českými titulky a k našemu překvapení jsme zvládli i konverzaci. Poté nás čekalo ukládání ke spánku v našich spacácích a někteří odvážlivci se rozhodli spát i venku pod temnou oblohou posetou hvězdami. Na dobrou a klidnou noc jsme vypustili lampion, s kterým úspěšně odletěl i první den exkurze.
Ráno jsme se postupně probouzeli z předešlých zážitků. Ne každý byl svěží a odpočatý, přesto jsme věřili, že Dyji pokoříme. Paní profesorka nám přivezla objednanou snídani, abychom nabrali sílu. Uklidili jsme tábor a oblékli si záchranné vesty připravení vyrazit. Chvíli nám trvalo než jsme se na proudu zorientovali, ale když jsme nabrali směr, byli jsme nezastavitelní. Možná právě to byla příčina našich kolizí. Dyje nebyla o nic teplejší než předchozí den, a tak se ti, kteří byli nedobrovolně vrženi do spárů ledové vody, snažili o neopakování akcí vedoucích k převržení kánoe. Bohužel někdy byla jejich snaha opravdu zbytečná.
Byli jsme velmi rádi, když jsme se dostali před posledním nesjízdným jezem na pevninu a dali se do svačiny. Čekalo nás už posledních 800 metrů, které jsme si i přes své vyčerpání užili. Poté jsme vytáhli kánoe na mělčinu a pod velením profesorů se odešlo na autobusovou zastávku, na kterou během pár minut přijel náš spoj a my jej bez otálení obsadili.
Po výstupu z autobusu nám už zbývalo jediné, vrátit se do Vodárny a odnést si své věci. Nikdo však nespěchal. Snad kvůli únavě, možná také proto, že se nikomu domů ještě nechtělo. Jedno ale bylo jasné všem . . . uvidíme se další den ve škole. A v tu chvíli to ani jednomu z nás nepřišlo tak strašné. Vždyť budeme namáhat jen hlavu, no ne?
Tereza Spejbee Polláková, Tereza Berková /1.C/
V pondělí se na kola naše třída vydala,
krásný klidný výlet čekala.
Bohužel strašné vedro smysly mámilo,
a na nebi nic, co by Slunce halilo.
Nuž na cestu plnou strastí jsme vyrazili,
myšlenky na vzpouru jsme lehce potlačili.
Úsměvy na našich tvářích zprvu vidět bylo,
kéž by aspoň hodinu či dvě pořádně lilo.
Vyjeli jsme vstříc silnici vedoucí z lesa,
tlukot našich srdcí pozvolna klesal.
Ovšem v dáli nás čekal kopec další,
snad nás hospoda ledovými nápoji zpraží.
Láska a optimismus byli našimi přáteli,
leč po cestě jsme je někde ztratili.
Konečně v dálce kola na zemi položená,
naproti hospůdka září ověnčená.
Nikdo nečekal a dovnitř se hrnul,
na židli každý radostí strnul.
Limonáda do našich úst tekla proudem,
bohužel někdo řekl, že za chvíli jedem.
Za chvíli se cesta z kopce dolů objevila,
vlna radosti nás náhle opět pohltila.
Znovu jsme projížděli lesem k základně naší,
zvěř se našimi radostnými výkřiky plaší.
Neschopnost sedět se nám snad brzo vytratí,
a krásné vzpomínky se vždy s radostí vrátí.
Autor: Tereza Spejbee Polláková /1.C/