Besedu s paní Čechovou tentokrát vedl místo paní uč. Rivolové pan uč. Padalík, který se touto otázkou zabýval ve svých studentských letech na VŠ. Paní Čechová sice pamatuje mnoho, ale v roce 1945 byla ještě malou holčičkou, a tak jedinou vzpomínkou na toto období pro ni je to, že alespoň v její rodné vesnici se sudetští Němci chovali k Čechům dobře, nic jim neprovedli, ba naopak jim se vším pomáhali, chránili je před gestapem a svorně tu žili po celou dobu války. Po válce ale přišla úplně jiná situace. Češi, velcí to vlastenci, chtěli svou zemi, svůj majetek a životy svých blízkých zemřelých za války rukou Němců zpátky. A tak si začali brát to, na co měli po právu nárok zpátky, bohužel většinou od lidí, kteří za nic nemohli, protože vlivní nacisté a jejich příznivci prchli ze země už dávno. Přišlo vysídlování Němců z našeho území. To by se ještě jakž takž dalo pochopit, nebýt toho, co následovalo.

Německé obyvatelstvo bylo mláceno ať už vojáky či civilním obyvatelstvem, mučeno, ne-li rovnou popraveno- před popravou si většinou museli vykopat i vlastní hrob a mnohdy to ani nebyli Němci, kteří byli zavražděni. Čísla zemřelých, která zahrnují vraždy, sebevraždy i smrt v táborech šplhají kolem 20 000 - 30 000, ale nikdy asi nezjistíme, jak vysoké číslo to ve skutečnosti je. Přednáška zahrnovala ještě dokumentární film Zabíjení po Česku, ve které nám svědectví, papírové doklady, fotografie či videa potvrdily to, že i někteří Češi se stali stejnými zrůdami jako byli nacisté, ale popravdě, co bychom na jejich místě a v deliriu dělali my? A jak by to vůbec dopadlo s naším státem a národem, kdyby Němci vysídleni nebyli?

Text: Tereza Vlková 8.A

Foto: Hanka Teplá 6.B