Znát dějiny, jak světové, tak národní, hrdinské činy či zločiny je - co si budeme povídat - důležitou součástí života. Nehodí se to jen k tomu, abychom věděli, kdy a proč se udála kdejaká bitva či jaký panovník vydal ten či onen zákon, ale také a to především proto, abychom se ze špatných rozhodnutí panovníků, šlechty či prostého lidu poučili a neopakovali jejich chyby. Jenže to bychom chtěli asi moc. Člověk opakuje chyby předků a ještě k nim něco přišoupne na hromádku, aby byl lepší než jeho nejbližší. Syslí a syslí, ať už majetek či věci duchovní a všímá si, že ostatní mají víc. Tím se potom samozřejmě rozpoutá nenávist ať už vůči sousedům, spolužákům, nebo třeba Židům. A tak to nejspíš všechno začalo. Z nenávisti vznikl na našem území koncentrační tábor pro shromažďování ať už českých, slovenských, nebo třeba maďarských Židů, kteří zde pracovali, umírali nebo byli převezeni transporty na východ, shrnuto pěti slovy: ARBEIT MACHT FREI IN TERESIENSTADT!!
Jednou z dosud žijících pamětníků, která v Terezíně oslavila čtvery narozeniny (v rozmezí 13 – 17 let) je paní Doris Grozdanovičová, rozená Schimmerlingová, která k nám na školu Gymnázia Dr. Karla Polesného ve Znojmě, přijela na besedu s našimi studenty 23. 3. 2016. Přesto, že jí je už úctyhodných 90 let, neztrácí svoji vitalitu a po schodech do třetího patra vyběhla jako laňka. Paní Doris se narodila roku 1926 v Jihlavě, kde strávila prvních šest let života. Poté se s rodinou odstěhovala do Brna, kde roku 1942 nasedá do jednoho z prvních transportů do Terezína. Jak sama říká :„Vůbec jsme netušili, co nás tam čeká. Jako jedni z mála jsme jeli do Bohušovic (odkud se do Terezína museli dostat pěšky) ještě normálním vlakem. Náš transport měl název U.“ V Terezíně rodinu hned rozdělili. Ji a maminku poslali do Hamburských kasáren, kdežto otce s bratrem do Sudetských. Odkud byli později posláni do Osvětimi, kde tatínek později zemřel v plynu. Doris dostala jednu z nejlepších prací, kterou člověk v táboře mohl mít, pásla stádo ovcí u krematoria a obliba oveček u ní vydržela dodnes. Doma má totiž sbírku keramických oveček čítajících něco přes 500 kusů a její stádečko se pořád rozrůstá. V Terezíně zažila mnoho rozporuplných okamžiků, na které se nedá zapomenout, například když jí umřela maminka. Ale také chvíle, na které ráda vzpomíná (uvedení opery Brundibár): „Všichni byli tak šťastní, že jsme zvítězili nad zlým, proradným Brundibárem. Jak smutný paradox, že většina dětí, co v opeře hrála, umřely ve vyhlazovacích táborech.“
Celý příběh má šťastný konec, aspoň pro paní Grozdanovičovou. Po tom, co maminka umřela, a tatínek s bratrem odjeli do Osvětimi, si myslela, že z rodiny přežila jediná, a tak po osvobození Československa si ji k sobě domů do Kostelce nad Ohří vzal četník, který ji v Terezíně spolu s ostatními dívkami někdy hlídal. Tam ji také našel její bratr, který přežil Osvětim. Po válce si dodělala gymnázium a vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Poté pracovala na Ministrstvu zahraničí v Praze jako překladatelka a korektorka, později v nakladatelství Československý spisovatel. Tam poznala spousty známých spisovatelů a dokonce i československého ministra Jana Masaryka, který byl podle jejích slov velmi milý a hodný člověk. Na otázku ohledně komunismu odpověděla žákům naši školy: „Po válce to pro nás byli osvoboditelé a tak jsem vstoupila do KSČ. Stalin byl pro nás hrdina, který porazil nacistické Německo. To jsme ale ještě netušili, jaké zvěrstva nám tu napáchají.“ Z komunistické strany proto roku 1968 po srpnové invazi Varšavské smlouvy vystoupila. Později překládala z angličtiny a němčiny. Přestože měla možnost emigrovat do zahraničí, jako její syn, nikdy to neudělala, protože by prý nemohla opustit svou zemi. Pokud jde o rodinu, byla paní Doris jednou vdaná, ale manželství vydrželo pouhé 3 roky. Její syn žije s manželkou, která je Indka, v Anglii a společně vychovávají Dorisiny vnoučata, tzv.“ činďátka“ jak jim sama familiérně říká. „Hitler by zešílel, kdyby viděl, jak se nám v rodině ty národnosti pěkně promíchali,“ dodává s úsměvem. Poslední slova jsou samozřejmě mířena k nám studentům, naději českého národa: „Nikdy neztrácejte svou odvahu, přesvědčení pro dobrou věc a nedopusťte, aby se takovéto věci opakovali.“ Tímto bychom jí chtěli poděkovat, za úžasnou besedu, která mě osobně nadchla už i proto, že i když prošla paní Grozdanovičová takovouto hroznou zkušeností, má energie na rozdávání a je jedním z nejveselejších postarších lidí, co jsem kdy potkala, a ubezpečit ji, že se vynasnažíme chránit náš národ od všeho, co by nám mohlo přivodit zkázu.
Text a foto: Tereza Vlková (7.A)
Znát dějiny, jak světové, tak národní, hrdinské činy či zločiny je - co si budeme povídat - důležitou součástí života. Nehodí se to jen k tomu, abychom věděli, kdy a proč se udála kdejaká bitva či jaký panovník vydal ten či onen zákon, ale také a to především proto, abychom se ze špatných rozhodnutí panovníků, šlechty či prostého lidu poučili a neopakovali jejich chyby. Jenže to bychom chtěli asi moc. Člověk opakuje chyby předků a ještě k nim něco přišoupne na hromádku, aby byl lepší než jeho nejbližší. Syslí a syslí, ať už majetek či věci duchovní a všímá si, že ostatní mají víc. Tím se potom samozřejmě rozpoutá nenávist ať už vůči sousedům, spolužákům, nebo třeba Židům. A tak to nejspíš všechno začalo. Z nenávisti vznikl na našem území koncentrační tábor pro shromažďování ať už českých, slovenských, nebo třeba maďarských Židů, kteří zde pracovali, umírali nebo byli převezeni transporty na východ, shrnuto pěti slovy: ARBEIT MACHT FREI IN TERESIENSTADT!!
Jednou z dosud žijících pamětníků, která v Terezíně oslavila čtvery narozeniny (v rozmezí 13 – 17 let) je paní Doris Grozdanovičová, rozená Schimmerlingová, která k nám na školu Gymnázia Dr. Karla Polesného ve Znojmě, přijela na besedu s našimi studenty 23. 3. 2016. Přesto, že jí je už úctyhodných 90 let, neztrácí svoji vitalitu a po schodech do třetího patra vyběhla jako laňka. Paní Doris se narodila roku 1926 v Jihlavě, kde strávila prvních šest let života. Poté se s rodinou odstěhovala do Brna, kde roku 1942 nasedá do jednoho z prvních transportů do Terezína. Jak sama říká :„Vůbec jsme netušili, co nás tam čeká. Jako jedni z mála jsme jeli do Bohušovic (odkud se do Terezína museli dostat pěšky) ještě normálním vlakem. Náš transport měl název U.“ V Terezíně rodinu hned rozdělili. Ji a maminku poslali do Hamburských kasáren, kdežto otce s bratrem do Sudetských. Odkud byli později posláni do Osvětimi, kde tatínek později zemřel v plynu. Doris dostala jednu z nejlepších prací, kterou člověk v táboře mohl mít, pásla stádo ovcí u krematoria a obliba oveček u ní vydržela dodnes. Doma má totiž sbírku keramických oveček čítajících něco přes 500 kusů a její stádečko se pořád rozrůstá. V Terezíně zažila mnoho rozporuplných okamžiků, na které se nedá zapomenout, například když jí umřela maminka. Ale také chvíle, na které ráda vzpomíná (uvedení opery Brundibár): „Všichni byli tak šťastní, že jsme zvítězili nad zlým, proradným Brundibárem. Jak smutný paradox, že většina dětí, co v opeře hrála, umřely ve vyhlazovacích táborech.“
Celý příběh má šťastný konec, aspoň pro paní Grozdanovičovou. Po tom, co maminka umřela, a tatínek s bratrem odjeli do Osvětimi, si myslela, že z rodiny přežila jediná, a tak po osvobození Československa si ji k sobě domů do Kostelce nad Ohří vzal četník, který ji v Terezíně spolu s ostatními dívkami někdy hlídal. Tam ji také našel její bratr, který přežil Osvětim. Po válce si dodělala gymnázium a vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Poté pracovala na Ministrstvu zahraničí v Praze jako překladatelka a korektorka, později v nakladatelství Československý spisovatel. Tam poznala spousty známých spisovatelů a dokonce i československého ministra Jana Masaryka, který byl podle jejích slov velmi milý a hodný člověk. Na otázku ohledně komunismu odpověděla žákům naši školy: „Po válce to pro nás byli osvoboditelé a tak jsem vstoupila do KSČ. Stalin byl pro nás hrdina, který porazil nacistické Německo. To jsme ale ještě netušili, jaké zvěrstva nám tu napáchají.“ Z komunistické strany proto roku 1968 po srpnové invazi Varšavské smlouvy vystoupila. Později překládala z angličtiny a němčiny. Přestože měla možnost emigrovat do zahraničí, jako její syn, nikdy to neudělala, protože by prý nemohla opustit svou zemi. Pokud jde o rodinu, byla paní Doris jednou vdaná, ale manželství vydrželo pouhé 3 roky. Její syn žije s manželkou, která je Indka, v Anglii a společně vychovávají Dorisiny vnoučata, tzv.“ činďátka“ jak jim sama familiérně říká. „Hitler by zešílel, kdyby viděl, jak se nám v rodině ty národnosti pěkně promíchali,“ dodává s úsměvem. Poslední slova jsou samozřejmě mířena k nám studentům, naději českého národa: „Nikdy neztrácejte svou odvahu, přesvědčení pro dobrou věc a nedopusťte, aby se takovéto věci opakovali.“ Tímto bychom jí chtěli poděkovat, za úžasnou besedu, která mě osobně nadchla už i proto, že i když prošla paní Grozdanovičová takovouto hroznou zkušeností, má energie na rozdávání a je jedním z nejveselejších postarších lidí, co jsem kdy potkala, a ubezpečit ji, že se vynasnažíme chránit náš národ od všeho, co by nám mohlo přivodit zkázu.
Text a foto: Tereza Vlková (7.A)