Její vyprávění začalo historkami z dětství, o faráři, hladu i žebrání. O tom, jak s kamarádem nosila chrpy panence Marie a o ukradeném koberci, na němž se modlívala. Pak ale přišel zvrat, jež po všech těch letech i ji samotnou několikrát rozplakal. Její matka byla Ruska, vdaná za Čecha. Poté, co ji i její setru jejich pravý otec opustil, matka se podruhé vdala. Malá Věrka se sestrou Naďou tohoto druhého tatíčka milovaly. Dal jim to, co jejich pravý otec dát nedokázal. Lásku. Zemřel na tuberkulózu a tak si dívky s matkou opět zbyly samy. Matka ale bohužel neměla české občanství, musela být přesunuta.
Za druhé světové války byla pronásledována Němci jako příslušnice nečisté rasy a po válce Rusy jako zrádkyně národa. Spolu s děvčaty tak putovaly po republice a stále nevěděly, co je přesně čeká. Nakonec byly poslány Rudou armádou do vlaku. Jely přes celé Česko, Slovensko, Maďarsko a Ukrajinu a z rodného Brna se dostaly až do Ruska. Poslední stanicí jejich vlaku, přeplněného lidmi, byl sibiřský pracovní tábor. V tajze uprostřed ničeho už ležel první sníh. Byly ubytovány v rozpadajících se barácích, v jejichž útrobách již čtyři roky přežívaly polské ženy a děti. Spávaly na patrových postelích, trpěly hlady a úmornou prací a zažívaly věci, o kterých se ani dnes nemluví. V táboře byla dozorkyně Moťa. Ta na malé Čechoslovačky nebyla tak zlá jako ostatní dozorci. Řeč je samozřejmě o mužích, protože opilí věznitelé dokázali tamním dívkám ublížit i těmi nejhoršími způsoby. Naštěstí se dívky v baráku semkly s polskými spoluvězeňkyněmi a vzájemně si pomáhaly.
Jednoho zmateného zimního večera se matka malých Čechoslovaček rozhodla zabít je sekerou. Snad jí rozum vypověděl službu, snad chtěla dívky sprovodit ze světa, aby je ochránila před hrůzami v gulagu. Pravdu se již nikdy nedozvíme. V baráku propukla panika. Vězňové i dozorci pobíhali před barákem i v něm a začalo se střílet. Až ráno bylo ve sněhu poblíž baráku nalezeno zmrzlé mrtvé tělo. Dozorkyně Moťa hned věděla, čí matka zde leží přimrzlá svou vlastní krví ke kruté sibiřské zemi. Mladší ze sester, Naďu, k tělu vůbec nepustila. Věrka se k němu vydala sama. Zakryla matčinu tvář a plakala nad ní. Její tělo bylo zahrabáno do sněhu a pohřbeno až později, když sníh roztál. Pro dívky to byla strašlivá rána. Všechno, co je pojilo se vzdáleným domovem a s tím, kým kdysi byly, spočívá teď na pravdě boží a ve zmrzlém sněhu za barákem.
O dívky pak pečovala jedna Polka, které začaly říkat maminko. Měla je obě moc ráda, ale byla od nich oddělena. Poláci byli z tábora odvezeni a tak zůstaly malé Čechoslovačky už úplně samy. Pak došlo ke změně velitele tábora. Ten měl o poznání lidštější přístup a pod trestem smrti zakázal dozorcům jakékoliv bližší styky s vězeňkyněmi. Dívky poté pracovaly v továrnách a zjišťovaly, jak se dostat domů. Nikdo jim ale nechtěl pomoci. Věrka se tak rozhodla psát prezidentovi České republiky, ale marně. Neodpověděl. A tak začala jednat na vlastní pěst a nakonec po dlouhém úsilí se jí to podařilo.
Ředitel továrny, ve které pracovala, zajistil jí a její sestře cestu do Nového Šaldorfa, do kolchozu, kde nyní musí 10 let pracovat, výměnou za odjezd z Ruska. Zavázaly se smlouvou, že o tom, co zažily v Rusku, nikdy nepromluví. Pak nastoupily do vlaku a konečně jely domů. A když se dostaly na hranice a spatřily rodný kraj, neudržely slzy. Při následující zastávce vystoupily a líbaly tu překrásnou českou zem. V Šaldorfě pak pracovaly v kolchozu, bydlely se stařičkou rodinou ve starém domě, chodily do práce, dostávaly výplatu, jako zcela obyčejné vesnické dívky. Věra se poté vdala, měla tři syny a teď spokojeně žije v malé vísce poblíž Pohořelic. Stará se o vysněný domeček a zahrádku a každý den děkuje Bohu za to, že to všechno přežila a může tady stále být s námi. Její příběh ale není příběhem jen jednoho člověka. Je to příběh víry, vlastenectví a neuvěřitelné lidské houževnatosti a síly. Příběh odvahy, vytrvalosti a důkaz toho, že člověk přežije vše, když má pro co žít. Tak, jako paní Věra Sosnarová.
text: Markéta Čapounová, 4.C
foto: Marek Venuta
Její vyprávění začalo historkami z dětství, o faráři, hladu i žebrání. O tom, jak s kamarádem nosila chrpy panence Marie a o ukradeném koberci, na němž se modlívala. Pak ale přišel zvrat, jež po všech těch letech i ji samotnou několikrát rozplakal. Její matka byla Ruska, vdaná za Čecha. Poté, co ji i její setru jejich pravý otec opustil, matka se podruhé vdala. Malá Věrka se sestrou Naďou tohoto druhého tatíčka milovaly. Dal jim to, co jejich pravý otec dát nedokázal. Lásku. Zemřel na tuberkulózu a tak si dívky s matkou opět zbyly samy. Matka ale bohužel neměla české občanství, musela být přesunuta.
Za druhé světové války byla pronásledována Němci jako příslušnice nečisté rasy a po válce Rusy jako zrádkyně národa. Spolu s děvčaty tak putovaly po republice a stále nevěděly, co je přesně čeká. Nakonec byly poslány Rudou armádou do vlaku. Jely přes celé Česko, Slovensko, Maďarsko a Ukrajinu a z rodného Brna se dostaly až do Ruska. Poslední stanicí jejich vlaku, přeplněného lidmi, byl sibiřský pracovní tábor. V tajze uprostřed ničeho už ležel první sníh. Byly ubytovány v rozpadajících se barácích, v jejichž útrobách již čtyři roky přežívaly polské ženy a děti. Spávaly na patrových postelích, trpěly hlady a úmornou prací a zažívaly věci, o kterých se ani dnes nemluví. V táboře byla dozorkyně Moťa. Ta na malé Čechoslovačky nebyla tak zlá jako ostatní dozorci. Řeč je samozřejmě o mužích, protože opilí věznitelé dokázali tamním dívkám ublížit i těmi nejhoršími způsoby. Naštěstí se dívky v baráku semkly s polskými spoluvězeňkyněmi a vzájemně si pomáhaly.
Jednoho zmateného zimního večera se matka malých Čechoslovaček rozhodla zabít je sekerou. Snad jí rozum vypověděl službu, snad chtěla dívky sprovodit ze světa, aby je ochránila před hrůzami v gulagu. Pravdu se již nikdy nedozvíme. V baráku propukla panika. Vězňové i dozorci pobíhali před barákem i v něm a začalo se střílet. Až ráno bylo ve sněhu poblíž baráku nalezeno zmrzlé mrtvé tělo. Dozorkyně Moťa hned věděla, čí matka zde leží přimrzlá svou vlastní krví ke kruté sibiřské zemi. Mladší ze sester, Naďu, k tělu vůbec nepustila. Věrka se k němu vydala sama. Zakryla matčinu tvář a plakala nad ní. Její tělo bylo zahrabáno do sněhu a pohřbeno až později, když sníh roztál. Pro dívky to byla strašlivá rána. Všechno, co je pojilo se vzdáleným domovem a s tím, kým kdysi byly, spočívá teď na pravdě boží a ve zmrzlém sněhu za barákem.
O dívky pak pečovala jedna Polka, které začaly říkat maminko. Měla je obě moc ráda, ale byla od nich oddělena. Poláci byli z tábora odvezeni a tak zůstaly malé Čechoslovačky už úplně samy. Pak došlo ke změně velitele tábora. Ten měl o poznání lidštější přístup a pod trestem smrti zakázal dozorcům jakékoliv bližší styky s vězeňkyněmi. Dívky poté pracovaly v továrnách a zjišťovaly, jak se dostat domů. Nikdo jim ale nechtěl pomoci. Věrka se tak rozhodla psát prezidentovi České republiky, ale marně. Neodpověděl. A tak začala jednat na vlastní pěst a nakonec po dlouhém úsilí se jí to podařilo.
Ředitel továrny, ve které pracovala, zajistil jí a její sestře cestu do Nového Šaldorfa, do kolchozu, kde nyní musí 10 let pracovat, výměnou za odjezd z Ruska. Zavázaly se smlouvou, že o tom, co zažily v Rusku, nikdy nepromluví. Pak nastoupily do vlaku a konečně jely domů. A když se dostaly na hranice a spatřily rodný kraj, neudržely slzy. Při následující zastávce vystoupily a líbaly tu překrásnou českou zem. V Šaldorfě pak pracovaly v kolchozu, bydlely se stařičkou rodinou ve starém domě, chodily do práce, dostávaly výplatu, jako zcela obyčejné vesnické dívky. Věra se poté vdala, měla tři syny a teď spokojeně žije v malé vísce poblíž Pohořelic. Stará se o vysněný domeček a zahrádku a každý den děkuje Bohu za to, že to všechno přežila a může tady stále být s námi. Její příběh ale není příběhem jen jednoho člověka. Je to příběh víry, vlastenectví a neuvěřitelné lidské houževnatosti a síly. Příběh odvahy, vytrvalosti a důkaz toho, že člověk přežije vše, když má pro co žít. Tak, jako paní Věra Sosnarová.
text: Markéta Čapounová, 4.C
foto: Marek Venuta