Píše se rok 2050 a já usedám k počítači a začínám svou videohodinu s menší skupinkou studentů. Scházíme se spolu takto jednou za týden a konzultujeme, co nového se naučili ve svém online kurzu, kde si mohou vlastním tempem sami plnit a procvičovat různé úkoly a aktivity. Ve škole se potkáváme už jen zřídka. Že jsem se spletla? - Máme přece rok 2020. Tak nějak jsme si totiž asi představovali výuku v budoucnu. Že se nás to bude týkat již teď, asi nikdo netušil. Ze dne na den jsme byli nuceni přejít z prezenční formy výuky na distanční, rychle se zorientovat, pracovat s moderními technologiemi, zorganizovat si správně online hodinu, provádět pokusy v chemii, ve fyzice online, umět kombinovat výuku online a asynchronní – to vše musí učitel zvládnout. Ale ani pro studenty to není jednoduché, i když v mnohém jistě přínosné – učí se pracovat samostatně, individuálně si plánovat plnění úkolů, nutí je to k větší zodpovědnosti.

Všichni teď plaveme ve zdánlivě nekonečném moři, zabíráme každý svým tempem, snad se ale brzy toho druhého břehu dočkáme.

Jak situaci vnímají studenti, jak tráví svůj čas, si můžete přečíst níže :

Aktuální

Když je léto u konce                                                 Desinfekce, roušky, odstupy,                  

a podzim začíná,                                                      to je teď náš svět,

tak se těším do školy,                                               kdo tohle všechno pochopí?

až bude první hodina.                                              Chci všechno vrátit zpět.

Těším se i na přestávky,                                          Sedět zase v lavici a        

na partu a na školu,                                                 klidně písemku psát,

největší sranda je, když                                           o přestávce se s kámoši,

jsme zase všichni pospolu.                                      různým vtipům smát.

Letos však jsme prozatím,                                      Snad vše brzy přečkáme,

neměli moc společných chvil,                                 a bude zase líp,

covid náš společný čas,                                          ať všichni lidé na světě

ve škole ukončil.                                                      už zase najdou klid.

(V.Galašová 4.A)

Bez názvu

V planoucím dřevě,                                                   Kdybych měla přání zlaté ryby,

přesně vprostřed krbových kamen,                           já bych tě chtěla potkat ještě jednou poprvé.

vidím obličej.                                                             A nedělat ty zbytečně hloupé chyby.

Snad jen chce mi něco říct.                                      kvůli kterým jsou naše zlomená srdce od krve.

Praskáním ohně pomalu mizí.

Proměněn v popel.

Fouknu, neříká nic.

Ač hoří v lidské hrudi,

ocel dotekem hřeje i studí.

A i ti ranění,

poklekli před zbraní.

Ač sloužili čestně a netečně,

jejich oběti byly zbytečné

Srdce ze železa a masa,

někteří řekli by krása.

( L.Doležalová 5.B)

Ohlédnutí A.Přítulové (bývalé studentky) za studiem na našem gymnáziu :

Každý den na architektuře děkuju, že jsem mohla mít 2 roky seminář z deskriptivy. Zatím děláme to, co znám z gymnázia, ale vysokoškolská deskriptiva rozhodně není žádný med. Ráda vzpomínám na Vaši dobrou náladu, obzvláště u cvičení. Máme sice vstřícného profesora, ale mluví velmi pomalu. Občas se odmlčí na tak dlouho, že kontroluji, jestli mi nevypadl internet. Přednášky jsou naprostý opak, než si vyrýsuji zadání, paní profesorka už řeže jehlan se slovy "To znáte ze střední školy.". Vysoká škola skutečně člověka učí si vážit středoškolských učitelů.

Držím palce s celou korona-situací a doufám, že to přinese i něco pozitivního. Minimálně, že si lidé začnou více vážit učitelské práce.

Anna Přítulová