Chce to něco originálního, něco co tu doposud nebylo. Když Eva Kohoutková jednou o volné hodině pronesla nápad o focení se v kostýmech v Městském divadle Brno, samozřejmě jsme všichni souhlasili. Ještě aby ne, když čtyři roky celá naše třída pravidelně a s radostí usedala do hlediště tohoto brněnského divadla. Poté se jen stačilo obrátit na tu nejpovolanější, a to na naši profesorku češtiny paní Rivolovou, pro kterou je Městské divadlo skoro druhým domovem.
Díky její vydatné pomoci jsme v pátek 5. dubna 2013 nabrali kurz Brno, Lidická 16. Nechyběl ani všem divadelním milovníkům známý zelený autobus, ani náš třídní pan profesor Padalík. Cesta do druhého největšího města ČR se nesla v duchu napjatého očekávání. Stejné očekávání určitě viselo ve vzduchu i v divadle, protože jsme prý byli první třída v historii, která toužila zvěčnit se v tomto kulturním stánku. V jedné z nejmodernějších a nejprofesionálnějších muzikálových scén v republice!
Kolem deváté hodiny dopolední jsme procházeli dvoranou. Tady jsme úplnou náhodou míjeli známou hereckou tvář, Jana Mazáka. A než jsme se nadáli, už jsme vstupovali – mimochodem vchodem pro herce – pod vedením samotné asistentky ředitele, do budovy Hudební scény. Pak to šlo ráz na ráz – kličkování zákoutím divadla směrem k šatnám, výběr kostýmů a hlavně jejich oblékání. Převažovaly dobové kostýmy z muzikálu Mozart! a z představení Baron Trenck, ale někteří zvolili oděvy i z jiných her, např. z Čechovových Třech sester. Nechyběly tedy bohatě nadýchané šaty všech barev a tvarů (tzv. krinolíny), rokokové kabátce, dlouhé pláště, vysoké holínky, trojcípé klobouky nebo bílé paruky. K dispozici nám byl pár garderobiérek, které těm s poněkud složitějším převlekem ochotně pomáhaly. Následně jsme se přesunuli do moderního foyer, kde už na nás čekala profesionální fotografka. Vše probíhalo hladce, jedna fotka za druhou. A to i přesto, že jsme v mohutných róbách a těsných pánských kalhotách, a dokonce i kožiších, trpěli docela velkým horkem. Pokud jsme zrovna nepózovali před objektivem, obdivovali jsme, jak v tom můžou ti herci celé představení vydržet, když musí zpívat, tančit a k tomu jsou ozařováni spalujícími reflektory.
Jakmile jsme skončili s focením v kostýmech, mohli jsme zasednout do hlediště. Dopoledne se představení v Městském divadle nehrají, takže jsme mohli pořídit fotky „v civilu“. Měkká sedadla přišla vhod, a navíc jsme se i trochu ochladili, neboť na jevišti právě probíhala přestavba scény, takže technici museli otevřít velká vrata vedoucí ven. Kolem jedné hodiny se vyblýsknul poslední žák a poté jsme se mohli vydat na zpáteční cestu do Znojma. Všem dámám z divadla, které se nám věnovaly, jsme poděkovali čím jiným, než vyhlášeným znojemským vínem. V autobuse panoval relativní klid, protože jsme sice byli nabití zážitky, ale také zabití únavou. I přes vyčerpání jsme nezapomněli odměnit také paní Rivolovou, protože bez ní bychom si, jak se říká, „ani neškrtli“. Samozřejmě i pan Padalík si zaslouží velkou pochvalu, že do toho šel s námi.
Teď zbývá protřídit jednotlivé snímky, nechat je vyvolat a můžeme začít přemýšlet nad designem našeho posledního představení se v rolích studentů 4.E Gymnázia Dr. Karla Polesného Znojmo.
autorka textu: Klára Tesařová, 4.E
Chce to něco originálního, něco co tu doposud nebylo. Když Eva Kohoutková jednou o volné hodině pronesla nápad o focení se v kostýmech v Městském divadle Brno, samozřejmě jsme všichni souhlasili. Ještě aby ne, když čtyři roky celá naše třída pravidelně a s radostí usedala do hlediště tohoto brněnského divadla. Poté se jen stačilo obrátit na tu nejpovolanější, a to na naši profesorku češtiny paní Rivolovou, pro kterou je Městské divadlo skoro druhým domovem.
Díky její vydatné pomoci jsme v pátek 5. dubna 2013 nabrali kurz Brno, Lidická 16. Nechyběl ani všem divadelním milovníkům známý zelený autobus, ani náš třídní pan profesor Padalík. Cesta do druhého největšího města ČR se nesla v duchu napjatého očekávání. Stejné očekávání určitě viselo ve vzduchu i v divadle, protože jsme prý byli první třída v historii, která toužila zvěčnit se v tomto kulturním stánku. V jedné z nejmodernějších a nejprofesionálnějších muzikálových scén v republice!
Kolem deváté hodiny dopolední jsme procházeli dvoranou. Tady jsme úplnou náhodou míjeli známou hereckou tvář, Jana Mazáka. A než jsme se nadáli, už jsme vstupovali – mimochodem vchodem pro herce – pod vedením samotné asistentky ředitele, do budovy Hudební scény. Pak to šlo ráz na ráz – kličkování zákoutím divadla směrem k šatnám, výběr kostýmů a hlavně jejich oblékání. Převažovaly dobové kostýmy z muzikálu Mozart! a z představení Baron Trenck, ale někteří zvolili oděvy i z jiných her, např. z Čechovových Třech sester. Nechyběly tedy bohatě nadýchané šaty všech barev a tvarů (tzv. krinolíny), rokokové kabátce, dlouhé pláště, vysoké holínky, trojcípé klobouky nebo bílé paruky. K dispozici nám byl pár garderobiérek, které těm s poněkud složitějším převlekem ochotně pomáhaly. Následně jsme se přesunuli do moderního foyer, kde už na nás čekala profesionální fotografka. Vše probíhalo hladce, jedna fotka za druhou. A to i přesto, že jsme v mohutných róbách a těsných pánských kalhotách, a dokonce i kožiších, trpěli docela velkým horkem. Pokud jsme zrovna nepózovali před objektivem, obdivovali jsme, jak v tom můžou ti herci celé představení vydržet, když musí zpívat, tančit a k tomu jsou ozařováni spalujícími reflektory.
Jakmile jsme skončili s focením v kostýmech, mohli jsme zasednout do hlediště. Dopoledne se představení v Městském divadle nehrají, takže jsme mohli pořídit fotky „v civilu“. Měkká sedadla přišla vhod, a navíc jsme se i trochu ochladili, neboť na jevišti právě probíhala přestavba scény, takže technici museli otevřít velká vrata vedoucí ven. Kolem jedné hodiny se vyblýsknul poslední žák a poté jsme se mohli vydat na zpáteční cestu do Znojma. Všem dámám z divadla, které se nám věnovaly, jsme poděkovali čím jiným, než vyhlášeným znojemským vínem. V autobuse panoval relativní klid, protože jsme sice byli nabití zážitky, ale také zabití únavou. I přes vyčerpání jsme nezapomněli odměnit také paní Rivolovou, protože bez ní bychom si, jak se říká, „ani neškrtli“. Samozřejmě i pan Padalík si zaslouží velkou pochvalu, že do toho šel s námi.
Teď zbývá protřídit jednotlivé snímky, nechat je vyvolat a můžeme začít přemýšlet nad designem našeho posledního představení se v rolích studentů 4.E Gymnázia Dr. Karla Polesného Znojmo.
autorka textu: Klára Tesařová, 4.E